Letos na téma

MY SOBĚ

Slovo kurátorky

Roztroušená skleróza pro mě byla do letošního roku velkou neznámou. Onemocnění, jehož jméno každý zná, o životě s ním už ale skoro nic. Práci kurátorky na letošním ročníku jsem tedy přijala s nadšením a zároveň pokorou. Jsem velice ráda, že jsem se skrze umění mohla seznámit se spoustou inspirativ-ních lidí. Práce na výstavě můj život obohatila a posunula o kus dál.

Nemoc nás může na chvíli ochromit, neměla by nás však zcela zastavit. Přeji všem účastníkům mnoho sil a neutuchající elán do života.

Tereza Nagyová

IMG_0015

Úvodní slovo

VÍKENDOVÝ POBYT V KRÁLOVSTVÍ

Naše organizace ROSKA Česká Lípa organizuje každoročně pro členy několik kursů hipoterapie. Tentokrát zorganizovala naše místopředsedkyně paní Zofia Doškářová víkendový pobyt na Ranči Království u Šluknova a to ve dnech 23. – 25. června 2017. Ubytování a stravování jsme měli zajištěno v Country klubu Na konírně v jehož sousedství se nacházejí stáje „našich“ koní a poblíž je i parkurové závodiště, kde jsme jezdili pod dohledem zkušených instruktorů. V pátek, po ubytování a krátkém relaxu, jsme absolvovali první lekci hipoterapie, kde jsme si zkusili i některé cviky za jízdy na koních. Udržet při tom rovnováhu je dost náročné. Po dobré večeři jsme se zúčastnili přednášky na téma „Kůň jako přítel člověka“, kterou pro nás připravila slečna Veronika Caklová (jinak velká milovnice koní). Poutavou formou nás nejprve seznámila s historickým vývojem koní od primitivních po dnešní vyšlechtěné druhy. Zvláště vyzdvihla impozantní postavení anglických a arabských plnokrevníků. Součástí přednášky byla i ukázka základních prvků patřících k vybavení koně a jezdců vč. ukázky pomůcek na čištění koní. Jádro přednášky pak tvořily informace o cestě slečny Caklové, kdy se vydala sama se svým koněm napříč republikou a na Slovensko, kde tříměsíční putování ukončila ve Vysokých Tatrách. Při svém „výletě“, který čítal cca 1300 km, se setkala vesměs s hodnými lidmi, kteří jí ochotně poskytli potřebnou pomoc (většinou to byli koňáci). 

DOC003

Své vyprávění doplnila řadou fotografií. V této souvislosti nám nezbylo, vedle poděkování, než ocenit její odhodlání a odvahu.V sobotu jsme, vedle jízdy na koních, absolvovali ještě výlet „kočárem“ na zámek ve Šluknově, kde jsme využili krátké pauzy k prohlídce zámeckého parku a malému občerstvení. Večer jsme si zpestřili hraním společenských her a taky různým klábosením. Přitom jsme poslouchali country hudbu, což přispělo k dobré náladě. V neděli dopoledne jsme absolvovali poslední lekci hipoterapie s tím, že jsme náš pobyt v Království ukončili obědem a následoval návrat do našich domovů. V závěrečném hodnocení jsme ocenili práci paní Doškářové na přípravě a realizaci programu našeho pobytu. Byl to pro nás všechny netradiční zážitek. Poděkování patří personálu restaurace a ubytovny Country klubu, paní Mgr. Pucholtové (se kterou dlouhodobě spolupracujeme) a samozřejmě všem koňákům (děvčatům), kteří se o nás pečlivě starali. V této souvislosti se sluší poděkovat i společnostem Lasvit a Gold Bohemia-Doškář, kteří nám poskytli finanční podporu. Pobyt byl pro nás velmi přínosný a inspirativní a tak se budeme těšit na obdobnou akci někdy v budoucnu.

Mžtina , monotisk plus komb. technika, akryl, 2017, reprodukce plak†t

Mýtina
monotisk plus komb. technika, akryl,
2017, reprodukce plakát

V mechu a kapradí
monotisk plus komb. technika, akryl,
2017, reprodukce plakát

Lilie
monotisk plus komb. technika, akryl,
2017, reprodukce plakát

DOC003_2

Naše řady se rozrůstají…

DOC_1

A je nás zase víc…

DOC001_1

Na únavu ze cvičení nám nedovolí pomyslet Maranatha Gospel Choir

DOC002_1

Družstva se střídají přesně po hodině

DOC000_3
Družstva už nejsou jen pětičlenná, je nás víc, co kapacita tělocvičny unese…
Letos už se muselo počítat na stovky… 
Tak zase za rok!
DNESKA JE ZÍTŘEK,
KTERÝM SES TRÁPIL VČERA.
DOC005_1
DOC004_2
DOC000_4
DOC003_4
DOC002_3
Velikonoün° trikolĘra, Kr†lÖv DvÖr, 2018

Velikonoční trikolóra, Králův Dvůr, 2018

Zahrada, ValdÁtejnsk† zahrada, 2016

Zahrada, Valdštejnská zahrada, 2016

No Stalin, Praha Letná, 2016

Ema má mámu, máma má Emu, 2017

Čtyřzubec běloskvrný, Egypt – Rudé moře

Žralok černoploutvý, Honduras – Karibik

Vrakoviště

HASIČI – PRO NĚKOHO OBYČEJNÉ SLOVO, PRO NÁS RODINA

Hasiči, požárnící, každý je známe, zachraňují naše životy, majetek domácí mazlíčky i hospodářská zvířata. Jsou u požárů,autonehod, povodních i jiných živelných katastrofách. Pomáhají policii, vojákům. A víte také, že vždy stáli při různých historických i současných událostech a i tzv. osudových osmiček Československa. Příkladem je okupace v srpnu 1968. Kdy krátce po půlnoci jako každý slyší v rozhlasu, že k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy. Hned ráno se před budovou Čs. rozhlasu objeví ruské tanky zde dochází k potyčkám s Pražany. Ve spodní části Vinohradské třídy hoří domy a autobus. V 11.03 hodin je hasičům hlášen výjezd i přes velmi nejistou situaci hasiči vyrážejí. ,,Když jsem si obouval ty naše vysoké boty, blesklo mi hlavou, kdy je sundám a zda si je vůbec zuju sám,´´ říká Pavel Rubeš. Jednotka však se nemá jak k místu dostat. V místě požáru jsou slyšet samopaly a ulice jsou plné lidí. Velitel tuto situaci hlásí do vysílačky a dispečink je posílá zpět na základnu, že požár domu byl uhašen avšak o pár minut jsou poslány zpět, jelikož na Vinohradské pořád hoří autobus a osobní auta. Zasahující hasiči mají málo cisteren a hadic a žádají o pomoc centrálu, která vysílá další cisterny. Několik dlouhých hodin zasahují u požárů po Praze kde jsou všude slyšet výstřely ze zbraní. Hasiči se všichni vrací v pořádku.
,,V příštích několika dnech zavedli nadřízení mimořádný systém služeb: 48 hodin služby a 24 hodin volno,“ vysvětluje pamětník.

Hasiči jsou s námi již 165 let, kdy první profesionální hasičský sbor byl založen 23. 3. 1853 v Praze. Jsou a budou tu vždy pro nás, jsou to lidé kteří jdou tam odkud ostatní utíkají!!!

DOC004
DOC001
DOC000_2

ROSKA JIHLAVA

Jmenuji se Eva Zavadilová a občas píši různé příběhy,
nebo básničky. Někdy lidi kolem mě potěší a pobaví.
Proč bych je nepsala? Protože mám spoustu nemocí
a jedna z nich se mě drží jako klíště už 24 let???
Je to RS, ta „průvodkyně“ mi podráží nohy,
strká se mnou a dělá mi samé naschvály.
Ale já se pořád ještě nechci „dát“. Raději budu psát.

VZPOMÍNKA NA LÁZNĚ

„ Ano, tohle potřebuje lázně. A cvičit, cvičit, cvičit!“ Ale já jsem s tím nepočítala, myslela jsem, že to se rozcvičí doma. Oponovala jsem paní doktorce i tím, že po prvních třech operacích jsem nikde nikdy nebyla, ani na rehabilitaci. Tak proč teď… „ Chcete chodit? Chcete, a já taky ráda uvidím, jak se to vyvine. Vždyť právě kolega tady doporučuje lázně. Tak pojedete!“ Vyřizování lázní nějaký čas trvá a dá to i dost chození. Ty pochůzky byly pro mě zatěžující, protože bolest v tolikrát operovaném koleně mě docela omezovala a moje chůze vypadala spíš jako pohyb mírně podnapilé a rozbruslující se sportovní začátečnice. Obě francouzské hole mě sice jistily, ale na neudržovaných chodnících a ulicích mi nekontrolovaně ujížděly, kam jim bylo libo. Zajistila jsem si předběžně ve vybraných lázních ubytování a čekala jsem na rozhodující verdikt komise nejvyšší. Znáte ten pocit, kdy čekáte na důležité rozhodnutí nějakého úřadu a trochu se těšíte, že to dobře dopadne? A o hodně větší máte pochyby, až obavy, že to třeba nevyjde? I když se mi nejdříve do lázní nechtělo, v tomhle „čekacím“ stadiu se mi dělalo špatně z představy, že lázně nebudou. A já, že nezvládnu sama rozcvičit, posílit a přinutit koleno dělat to, či ono. Zkrátka, že už nebudu chodit ani tak, jak před operací.    
Ale brzy jsem dostala vyjádření o kladném vyřízení lázeňského pobytu a už jsem čekala na dopis či telefon s datem nástupu. Nejraději bych jela co nejdříve, v jarním období, ale zákon schválnosti tomu chtěl, že jsem měla hlásit svůj příjezd právě v době nejteplejší, pro někoho ale v nejkrásnějším létě. Byla jsem zničená už při příjezdu. Přesto, že mě manžel dovezl až na místo a doprovodil k recepci, cítila jsem se hrozně nesvá. Před mnoha a mnoha léty jsem byla v lázních, ale v těchto bylo vše úplně jiné. Znalci se usmějí, ale mě do smíchu nebylo. Začala jsem si pomalu podle pokynů slečny recepční zařizovat nutné věci, což bylo stravování v jedné z jídelen, po obědě ubytování na pokoji, kde již bydlela jistá paní spolubydlící. Ale s tou jsem se seznámila až odpoledne, když se vrátila z jedné z procedur. Mezitím jsem podle plánku studovala kde jsou a jaké léčebné úkony. Vyřídila jsem si lázeňský průkaz, průkazku do knihovny a po večeři jsem bloumala po celém areálu lázní s různými lázeňskými domy, našla jsem ordinace lékařů, zběžně jsem prošla kvetoucím a nádherně udržovaným parkem.

Unavená jsem se vrátila na pokoj a povídaly jsme si s mojí spolubydlící. Dychtivě jsem poslouchala její rady, na stůl jsem si dokonce připravila i plánek a po rozpisu procedur i takový návod.V jídelně jsem měla zajímavé spolustolovníky. Postupně jsem zjistila, že jsme tři diabetici a jeden „normální“ strávník. Nikdo nebyl vegetarián, ani vegan. Všichni jsme byli „masožraví.“ Ale jedna stará paní, jež nebyla diabetička, chodila do jídelny vždy s předstihem, aby stačila zkontrolovat co je na stole pro nás tři a docela beze studu vybírala a pečlivě ukládala do kabelky, co měla ráda. Teprve po důrazném odporu nás zbývajících přestala, ale stěžovala si, že nemá to – či ono. Zrovna tak i po přivezení jídel přesvědčovala nad svou porcí, že to ona si neobjednala, že by raději „támle to“. Ale druhý den dostala teploty a musela pobyt ukončit. Dostali jsme jiného pána ke stolu a byl klid. Mezitím už jsem přecházela téměř suverénně mezi ordinacemi, tělocvičnami, bazénem, lázněmi s perličkami i masérskými kabinkami. Na první masáž jsem šla s divným pocitem. Poprvé! Věděla jsem jenom, že se musím svléknout do spodního prádla a čekat, co se bude dít. Po vyzvání masérem jsem vešla do jeho místnosti. U okna měl stolek s počítačem a tam jsem ještě oblečena položila svůj lázeňský průkaz. „Svlékněte se do kalhotek a lehněte si!“ Zaznělo docela nahlas a ze síly toho hlasu jsem se asi trochu zmenšila. Svlečená do kalhotek uléhám opatrně na masérský stůl, a obličej jsem ponořila do otvoru, který pro něj byl vytvořen. Cítila jsem se hrozně, a to jen tím ležením. Moje koleno chudák poprvé po všech operacích mělo úplně jinou, horší polohu. Já zrychlený dech, tep i tlak. Začala jsem se dusit, protože jsem ležela na prsou, které mi hrozně překážely. Dostala jsem strašnou žízeň a ta nejistota a neznalost mě přiváděly skoro ke kolapsu.    
„A jdem na to!“ Dostala jsem na záda několik cákanců čehosi a moje ruce ještě více přilnuly k tělu. Jenže prsty „dotěrného“ maséra začaly místo prostého masírování zajíždět někam, kde jsem to vůbec nečekala. Ze zad sjížděly po kluzkém těle do stran mezi paže a…Potom zase až za hranice kalhotek. Moje trpělivost jaksi nevydržela a já s hlasitým „ Už dost! Je mi zle!“ jsem se až kupodivu rychle vymanila z činnosti bloudivých prstů zčervenalého maséra.   Nejsem zvyklá takovým dotekům, on asi ne takovým pacientkám. Možná, že se to některé líbilo, ale mě ne. Hned druhý den ráno jsem šla poprosit paní doktorku, aby mi masáže zrušila, že mi to nedělá dobře. Dostala jsem jiné procedury, které mi nejen vyhovovaly, ale rozhodně i více pomohly. Mezi ně patřila i perličková koupel. Už při přijímací prohlídce jsem ale upozornila paní doktorku, že do vany nevlezu a hlavně nevylezu, ale ujistila mě, že to není vůbec problém, že připíše ZV. V hlavě mi rychle proběhly různé zkratky, taky mě napadl „Závodní výbor“, ale tady? No nic, poznám. Byl to prosím zvedák! Zjednodušeně – takové popruhy, kam se daly nohy a pod celým tělem obrovská, pevná síťovka, se kterou moje tělo vyjelo nad vanu s připravenou vodou. A potom mě sestřička ovladačem pomalu spouští zvolna do příjemně teplé vody.                        
A tu se se mnou mazlí zvědavé bublinky, pomalu zkoumají všechna zákoutí mého těla. Uklidňující hudba neskutečně podtrhává tu příjemnou relaxaci a odpočívám v úžasné blaženosti. A za chvíli zazvoní budíček, přiběhne hodná paní lázeňská a s něžným pohlazením po hlavě mě vrátí k realitě. Zvedák zase splní svoji povinnost a zvedne mě z vany, kde mi pomůže zase lázeňská víla ze síťovky, pomůže mi utřít a doprovodí mě do kabinky. Příjemná, velice příjemná procedura. A taky cvičení v bazénu miluji, po něm je možnost si i zaplavat. Bylo ještě několik dalších procedur, různá skupinová i individuální cvičení, parafin a další.    
Mimo to jsem se ráda procházela lázeňským parkem s novou kolegyní, povídaly jsme o všem možném, při nepřízni počasí jsme poseděly v křesílkách příjemné kavárny. Vzhledem k našim bolavým kloubům jsme nevyužily možnosti tanečních večerů, kde, jak jsme zjistily pohledem do sálu, působilo vše opravdu ozdravně. Pacientky odkládaly francouzské hole, lázeňští šviháci vypjali hruď, narovnali záda a při živé hudbě se páry vlnily a tulily – radost pohledět.    
   A mě čas pobytu postupně vypršel. Dokončila jsem léčbu, absolvovala propouštěcí prohlídku a odpoledne před odjezdem bylo třeba domluvit si cestu domů. Shodou okolností stejný den odjížděla i moje známá, která bydlí o vesnici dál, a nabídla mi svezení domů. Byla to velká výhoda a tak jsem ji ráda využila. Poslední den v lázních, poslední snídaně. Rozloučila jsem se s bezvadnou partou chlapů, se kterými jsme při jídle zažili spoustu legrace, hodně vyprávění a zajímavostí z míst jejich bydliště, zaměstnání i osudů.                Také s kamarádkou, se kterou při povídání bylo tak příjemně, jsme si vyměnily čísla mobilů i adresy.
   Moje vzpomínky jsou kupodivu vcelku pěkné, i když ne všechny. Ale to je realita dnešní doby. Cesta domů pěkně ubíhala a teď mi zůstaly jen ty vzpomínky na lázně.