15. Ročník výstavy děl osob
s roztroušenou sklerózou mozkomíšní Cesta za duhou

50 dní pro roztroušenou sklerózu

6. listopadu – 10. prosince 2017

Úřad městské části Praha 2
Nám. Míru 20, 120 39, Praha 2

Slovo kurátorky

Vážení a milí,
je mi velkou ctí podílet se na přípravách jubilejního 15. ročníku výstavy, která má, jak je vidět, stále velký smysl.
Letos je to po desáté, co se skrze vaše díla seznamuji s vašimi příběhy a připravuji je pro návštěvníky výstavy. Zvolili jsme pro tento ročník téma „Významné stavby Prahy 2“ kvůli místu, kde se letos výstava koná. To jsem posléze (kvůli vašim reakcím) upravila na „Vaše oblíbená místa“. Sešly se proto práce, které reagují na první téma, také na Prahu jako takovou, i na téma druhé a tak se můžeme přenést i na místa, která pro vás hodně znamenají. Výstava je tak jaksi trojtématická.
Letos je to poprvé, co jsem na to sama. Klára Zápotocká má již tolik povinností, že jí bohužel nezbývá čas. A protože mě naopak život obdaroval malinkou kamarádkou, poprosila jsem o pomoc grafičku Zuzanu Vojtovou. Ta pro nás letos navrhla výtvarnou podobu grafických materiálů.
Nic nezůstává tak, jak jsme zvyklý napořád. Mění se okolnosti a tím i uspořádání vztahů, situací a vnímání sebe sama v nich. Buďme silní všechny změny zvládnout, abychom se na naší cestě neztratili.
Jsem moc ráda, že mohu být součástí tohoto projektu. Těším se na setkání s vámi na vernisáži.

MgA. Veronika Bratrychová

Úvodní slovo

Mgr. Jana Černochová
Starostka Městské části Praha 2
Prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc.
Vedoucí RS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN
Ing. Kateřina Bémová
Předsedkyně správní rady Nadačního fondu Impuls
RNDr. Kamila Neplechová
Předsedkyně Unie ROSKA
Doc. PhDr. Kamila Řasová, Ph.D.
Ředitelka o. p. s. CEROS
Mgr. René Bastl, MBA
Managing Director Merck Česká republika

Autoři

Moje první láska
Pořádně jsem se zamilovala v první třídě. I když vlastně už ve školce jsem obdivovala Pepíčka Svobodu. Okouzlil mě hlavně svými ohromnými brýlemi, které jeho drobný obličejík zdobily duhovými barvami, jakmile skla či obroučky prosvítilo slunce.
Ale nebyla to ta pravá láska. To jsem poznala, když jsem jako odvážná školačka začala navštěvovat základní školu. Jako maličká jsem obdivovala velkou budovu, kde v přízemí byly dvě první třídy, záchodky a umývárna
a také byt školníkův. Na široké kamenné schodiště z mezipatra shlížel z vysokého podstavce Učitel národů – J. A. Komenský. A toho jsem se bála.
Chodila jsem tehdy do 1. B. Bylo nás asi třicet dětí, většinou z předměstí, odkud jsme se všichni znali. Lavice byly staré a i dlouhé pracovní stoly
s kalamáři byly dosti omšelé a různě zdobené předešlými žáky. Paní učitelka sedávala za širokým psacím stolem, ale byly jí vidět nohy. Náš psací stůl doma byl stejný, ale měl takovou desku, že tatínkovy nohy vidět nebyly. Ve třídě byla stolička a na ní lavor s vodou a houba na mytí tabule. Nad paní učitelkou visel pan president a důležitě se na nás díval. A v rohu místnosti byla dřevěná krabice pověšená skoro u stropu. Na jejím látkovém potahu bylo zašedlé kolo, ze kterého se čas od času ozvalo praskání a chrčení a potom hlas ředitele. To byl školní rozhlas. Pod ním ohromná černá kamna, kterým se říkalo Golem. A tam každý den brzy ráno chodil zatápět pan školník. Taky chodil přikládat, někdy i při vyučování. Měl veliké uhláky plné uhlí. Zvedl je vysoko a vysypal všechno do hladových dvířek Golema. Někdy vyšlehl i plamen a za ním spousta jisker. Ale pan školník se nebál. Pro mě byl hrdina. To byl tenkrát muž mého srdce. Že to byl ten pravý jsem poznala i podle toho, že při nalévání ohřátého mléka o velké přestávce mi s paní školnicí naléval můj otlučený plecháček plný skoro po okraj. Vždycky jsem lačně upila tu modrobílou dobrotu a vděčně jsem se na něj usmála. Až s odstupem času mi došlo, že spolužáci měli hrnečky o trochu větší…
Jednou jsem panu školníkovi nabídla svůj chleba s marmeládou. Začernalý od kamen, poněvadž právě přikládal, vzal si můj dárek. A v zápětí mi paní školnice donesla celá rozesmátá dva velké tvarohové koláče. Zkrátka – byla to ta pravá láska, ta první. Tenkrát mi vůbec nevadilo, že pan školník má svoji paní školnici a tři děti, že je každý den špinavý od kamen. Milovala jsem ho, i jeho pozdrav „Dobré ráno, švitorky!“ Nikdy jsem v zimě nenanesla sníh na botách a nenabryndala mléko na podlahu ze sukovitých prken. Také jsem ho obdivovala za to, že se nebál a pana Jana Amose Komenského utíral hadrem od čepičky po hrudník. Dál už učitel národů nevedl, tam už byl vysoký podstavec.
Ach, kde je dnes konec panu školníkovi s rozevlátým pláštěm a milýma očima; kde je ten čas, kdy tohle vše bylo skutečností. Je pryč, tak, jako těch šedesát let, které mě poznamenaly tou mojí první láskou.
Samozřejmě, byla i studentská první láska; vydržela mi vlastně až dosud. Od poznávání tajů a krás lásky v mladém věku až po lásku a porozumění po 49ti letech společného života.
I lásku platonickou znám, je to takové teplo u srdíčka. Mohu milovat třeba knihu, nebo určitou báseň; krásné obrazy či jímavou melodii, která mě dokáže rozplakat. Ale i kolegu, který také píše různé povídky a povídání a dokáže mi v těžkých situacích poradit a „podržet“.
Mám v sobě tichou radost, že tyhle všechny lásky znám. A vlastně každá z nich byla ta první.