14. Ročník výstavy děl osob
s roztroušenou sklerózou mozkomíšní Cesta za duhou

50 dní pro roztroušenou sklerózu

3. listopadu – 2. prosince 2016

Společné prostory Kontaktních pracovišť Úřadu práce ČR pro Prahu – západ a Prahu – východ
Dobrovského 1278/27, Holešovice, Praha 7

Slovo kurátorky

Milí autoři, přátelé a návštěvníci výstavy,
letošní Cesta za duhou nás zavedla na Úřad práce ČR. Výtvarná díla se tak objevují v prostorách, kde jsou lidé zvyklí vídat především nástěnky přeplněné informacemi a snaží se mít návštěvu co nejrychleji za sebou. To se může díky vystaveným pracem našich autorů alespoň na chvíli změnit. Příchozí náhle stojí před fotografiemi, malbami, kolážemi, ale i drobnými šperky a dalšími rukodělnými výtvory. Mezi tabulemi vyvolávajícími pořadová čísla je nyní možné se zastavit a prohlédnout si výstavu. Návštěvníci se tak, jak pevně věříme, dozvědí něco, co je obohatí – setkání je tedy trochu nečekané, ale o to může být zajímavější. Divák si může najít cestu k dosud nepoznanému pohledu na svět skrze díla našich autorů.
Přejeme nám všem podobná nečekaná setkání, která nám mohou pomoci vydat se na novou, neznámou cestu…

Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká

Úvodní slovo

PhDr. Kateřina Sadílková, MBA
Generální ředitelka Úřadu práce ČR
RNDr. Kamila Neplechová
Předsedkyně Unie ROSKA
Prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc.
Vedoucí RS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN
Doc. PhDr. Kamila Řasová, Ph.D.
Ředitelka o. p. s. CEROS
Mgr. Jana Hlaváčová
SMS – sdružení mladých sklerotiků
Ing. Kateřina Bémová
Předsedkyně správní rady Nadačního fondu Impuls
Mgr. René Bastl, MBA
Managing Director Merck Česká republika

Autoři

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.
Báseň stařenky
Poslyšte, sestro,
když na mě hledíte,
řekněte,
koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte?
Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět,
kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná
až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů,
děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami
slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou,
plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek
a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou
se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka
a pouta lásky dětí,
jak rostly,
už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá,
můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach,
někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té
mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce,
tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost,
na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje
a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let
a netáhla se líně,
já smířila se s tím,
že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko,
teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už – MĚ uvidíte!
Tento text by se měl stát povinným studijním materiálem pro veškerý zdravotnicky personál!!! I pro všechny rodiny!!!

Lávka
Naše Vysočina je neobyčejně krásná. Je ve všeobecném povědomí lidí, zvláště rodáků ze Žďárska, Telčska, Jihlavska i krajiny mezi Velkým Meziříčím a Třebíčí. Její kopcovitá, místy až horská krajina s obrovským bohatstvím lesů (nebo co z nich zbylo), s četnými rybníky či zatopenými lomy, s malebnými vesničkami – to je zkrátka pastva pro oči a vděčnou, uklidňující až léčivou silou pro naše zdraví tělesné i duševní.
Na zmíněných vodních plochách se každé léto pořádají lávky. Zkrátka – na kůly zaražené do dna, někdy na pontonech z barelů, se připevní fošny o šíři asi 15–20 cm a vznikne tím úzká lávka, kterou je třeba překonat. Od startu do cíle – čili z bodu A do bodu B a zpět, musí účastníci v různých úborech, na kolech či v kotouči, kde se v polovině trati mění posádka, z vezoucího se na voziče-řidiče.
Obyčejně před vlastními závody na lávce bývá „Předtančení“, kdy třeba u nás natoupili místní muži odění do sukének utvořených z technického konopí, někteří s dámskými kalhotkami vzoru bombardér, parukami a svůdným ksichtíkem namalovaným na obličej. Pak vypukne vodní řádění. Po tanečku, který předvedly tyto „Konopěnou“ a který při pěkně rytmické hudbě a fandění i veselého pokřiku diváků, si všichni upocení aktéři nastoupili na lávku těsně vedle sebe, ukláněli se hluboce na stranu rozhodčích a přitom začali padat do vody na obě strany toho úzkého můstku.
A potom různé zápasy na lávce, ale vždy dva proti sobě se snažili velkými molitanovými koulemi obalenými igelitem a připevněnými na obou koncích dřevěných tyčí, shodit protivníka do vody. Pak další veselé kousky až po závody na kole či v kotouči.
V horkém dni byla venku připravena i sprcha, které využili i mnozí unavení a trochu ovlivnění diváci. A konec – ten byl nejveselejší. Většina účinkujících za velkého fandění přítomných fanoušků stejně naskákala do rybníka a teprve po jejich vystoupení na břeh dostali i malé, ale vtipné odměny.
Nakonec příjemné posezení a pohoštění, na které se všichni složili. Společně poseděli při ohníčku až do noci. Taková společná zábava spojuje lidi a někdy i vyřeší drobné problémy. A tak to má být.