13. Ročník výstavy děl osob
s roztroušenou sklerózou mozkomíšní Cesta za duhou

50 dní pro roztroušenou sklerózu

5. – 29. listopadu 2015

Galerie Českého rozhlasu
Vinohradská 12, Praha 2

Slovo kurátorky

Milí autoři a návštěvníci Cesty za duhou,
je pro nás radostí znovu se sejít nad společnou prací. Skutečnost, že se jedná již o třináctý ročník výstavy prozrazuje, že se podařilo dát dohromady soudržné společenství lidí, kteří chtějí tvořit a o radost ze své tvorby se dělit s ostatními. Každým rokem navíc přivítáme několik nových autorů. Třináct let není málo – Cesta za duhou je dlouhodobý a smysluplný projekt.
Jelikož je letos laskavým hostitelem výstavy Český rozhlas, rozhodly jsme se jako volnou inspiraci k tvorbě nabídnout téma „ROZHLAS“. Mile nás překvapilo, kolik prací se tohoto tématu dotklo – především v psaném slově.
Jsme rády za momenty s vámi. Jsme rády, že se všichni na chvilku setkáme během vernisáže (my máme možnost s vámi strávit delší čas i během příprav, a tím víc poznat vaše příběhy skrze vaše díla) a strávíme tak společně čas, který je pro všechny z nás obohacující.

MgA. Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká, B. A.

Úvodní slovo

Zora Karmazín Blümlová
Odbor generálního ředitele Českého rozhlasu
RNDr. Eva Škobisová, Ph.D.
Předsedkyně Unie ROSKA
Prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc.
Vedoucí RS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN
Doc. PhDr. Kamila Řasová, Ph.D.
Ředitelka o. p. s. CEROS
Martina Navrátilová
SMS – sdružení mladých sklerotiků
Ing. Kateřina Bémová
Předsedkyně správní rady Nadačního fondu Impuls
Mgr. René Bastl, MBA
Managing Director Merck Česká republika

Autoři

ZÁCLONKA
Ruce zvedám vzhůru,
to záclonku věším.
Blíž k nebeskému kůru,
se z výsledků těším.
Na žebříku stojím,
občas balancuji.
Života se nebojím
a dále pracuji.

 

STARÝ STROM
V lese je starý strom,
vichr s ním cloumá.
Snad chudák vydrží,
k zemi se nesloží.
V lese je starý strom,
vichřici odolal.
Držel se z posledních sil,
přírodní živel tak sám porazil.

MADLENKA
Sedí doma Madlenka,
naproti ní pálenka.
Už, už by se napila,
hle – mysl se vzchopila.
Tak se problém neřeší,
s nadhledem je to lepší.
Madlenka ven vyráží,
vzduch a slunce – nejlepší službu jí prokáží.

Příběhy ze života vodních kapek
V jednom nádherném nekonečném vesmíru, kde nedohlédnete z jednoho konce na druhý ani tím největším dalekohledem, žije nádherná modrá planeta. Ta planeta se jmenuje Země. Země nosí krásné modré šaty, které jsou velmi výjimečné, tvoři je totiž milióny a miliony malých vodních kapek, které se třpytí, lesknou a blýskají. Kapičky jsou nerady samy, a proto se shlukují a vytvářejí oceány, moře, řeky, říčky, jezera a rybníčky a najdete je i v bazénech, umyvadlech a vanách, ale také je najdete v dešti a ve sněhu, a všude tam spolu dovádějí a hrají si.
Vodní kapky nejsou jen na povrchu Země, nacházejí se i nad povrchem, ve vzduchu, kde létají okolo Země na obláčcích, mráčcích a mracích, a jakmile mají trošičku času, tak se sejdou na některém z obláčků a vyprávějí si.
Co myslíte děti, o čem si budou vodní kapky vyprávět?
Jestli chcete znát některé příběhy vodních kapek, tak až bude pršet, sedněte si k oknu a tiše poslouchejte, třeba nějaká kapka přiletí i k vám a poví vám svůj příběh tak, jako ho pověděly mně.

Krystalka
Narodila jsem se roku 1947 v Praze. Velkou část svého raného dětství jsem strávila u babičky. Bydlela na chatě s velkou zahradou.
Pamatuji si na přístroj zvaný krystalka. Babička vždycky zavelela – pojď, musíme domů, budou zprávy! Tam usedla ke stolku u okna, nasadila si sluchátko a nebyla s ní žádná zábava. Stále se zlobila, že není nic slyšet, že v tom stále jen praská. Potom se většinou odebrala na zahradu a „přes plot“ dávaly se sousedkou dohromady, o čem se ve zprávách vlastně mluvilo. Zprávy byly i večer, ale při svitu petrolejky bylo téměř nemožné najít správné místo na krystalce.

Když jsem byla trochu větší, směla jsem si tento přístroj vyzkoušet sama. Jestli se dobře pamatuji, byl to černý kámen a v něm byla místa žluté barvy. Takové plíšky. Na ta jsem se musela strefit jakýmsi drátem a najít stanici. Sluchátko do ucha nebylo vůbec příjemné, dost mě tlačilo.
Někdy se mi podařilo najít i „muziku“, buď dechovku nebo vážnou hudbu. Vždy jsem z toho měla velkou radost. Jen jsem se divila, proč si babička místo krystalky nekoupí rádio jako máme doma v Praze. Usoudila jsem, že je moc drahé, a babička na něj nemá peníze.
Na chatě nás často navštěvovali rodiče s malým bráškou. Babička si téměř vždy stěžovala na krystalku, že zase není slyšet. Táta potom celou dobu opravoval jakési uzemnění a anténu. Myslím, že to stejně nepomohlo.
Pak jsme jednou přijeli na chatu. Už od vchodových dveří bylo slyšet vyhrávající rádio a babička jásala. Konečně mi zavedli elektriku.
Nezapomenutelným zážitkem z dětství byly odpolední pohádky. Po obědě jsme se celá rodina pohodlně usadila a všichni jsme poslouchali příjemný hlas vypravěče. Byl to takový balzám na duši.

Moje rádio
Klidně mohu napsat „moje milé rádio“ – a vůbec nebudu lhát. Snad jenom v tom, že nebylo jenom moje, ale celé naše rodiny.
Když jsme byli úplně malí caparti, byla to pro nás kouzelná skříňka, která v sobě skrývala spoustu malých lidiček a zvířat; a dokonce někdy i auta nebo vlak, parník či bouřku. Také odtud znělo bití zvonů nebo různé znělky, které zvaly posluchače k oblíbeným pořadům. Zvaly i mé rodiče „Kupředu–levá!“, hned jsem věděla, že budou zprávy Čs. rozhlasu, ale před nimi ještě nezapomenutelný Hajaja. A dál znělka ranní rozcvičky, čtení pana Františka Nepila, které bylo velice příjemné a končívalo slovy: „Přeji Vám pěkné a ještě hezčí ráno“. Protože tenkrát se v sobotu pracovalo i chodilo do školy, tak odpolední „Pozor zákruta“, v neděli dopoledne pořad „Hrají a zpívají Plzeňáci“. Milovala jsem nedělní pohádky po obědě a večerní četbu na pokračování.

Asi jako pětiletá jsem byla se sestrou na prázdninách u babičky a dědečka v Praze. Bydleli tenkrát ve Slezské ulici. Dědeček nás vodíval na vycházky nejen v okolí jejich bydliště, ale projížděli jsme cinkajícími tramvajemi po mnohých místech Prahy a ty si prohlíželi.Pěší procházkou jsme šli Vinohradskou třídou, myslím, že babička tenkrát dědečkovi říkala: „Vem je po Fošovce až k Wilsoňáku a zpátky okolo rozhlasu, ať se holky projdou!“. Dědeček nás opravdu vedl každou za jednu ruku po „Fošovce“ a vypravoval, co v kterém obchodě prodávají, a nám skoro lezly oči z důlků. Ukazoval, jak rychle jezdí tramvaje a jak lidé musí dávat pozor, aby se nestalo neštěstí. A po chvíli nám ukázal na protější straně široké ulice velkou budovu Československého rozhlasu. Sedl si k nám na „bobek“, protože při jeho výšce téměř dvou metrů bychom my dvě malé vykulené holčiny z jeho povídání neslyšely asi nic. Zběžně nám vysvětlil, že tam se vlastně dělají a odtud vysílají ty krásné pořady, které nám doma tatínek, jako nejvyšší představitel naší rodiny, pouští otočením knoflíku. A pokračovali jsme všichni až k hlavnímu nádraží – Wilsonovu, které jsme vlastně tenkrát viděli jen z mostu. A cestou zpět jsme se vraceli už po té straně ulice, kde je budova rozhlasu. Zase se dědeček zastavil a tentokrát nám jen tak zjednodušeně vyprávěl, že na konci války se tam moc těžce bojovalo právě o ten Rozhlas. Vím, že tehdy měl oči plné slz. Tenkrát jsem to nechápala, až další léta přinesla vysvětlení… A teď už jich uběhlo sedmdesát! I mně přibyly nějaké ty ročky, ale vzpomínky se mi vybavují.
Ta procházka pokračovala přes Čechovy sady a domů. Po obědě jsme musely odpočívat, samozřejmě jsme se sestrou usnuly. Pamatuji si, že dědeček hrál výborně na klavír a naši popolední siestu přerušil příjemnou Dvořákovou Humoreskou.
Až jsme se vrátily domů k rodičům, pozorovala jsem víc naši „hrací skříňku“. Ovládací knoflíky dva, jeden na pouštění, zesílení zvuku, ztlumení a vypnutí. A druhý na naladění stanic, kde na takové tabulce popsané jmény a číslicemi, jezdila tyčinka a ukazovala, která stanice je právě zvolena. A ještě takové zelené „oko“. Zkrátka světýlko, které nám mělo říct, že náš radiopřijímač je v provozu.
Tak to jsou milé vzpomínky na rádio a Český rozhlas a jeho různé stanice, které dodnes vyvolávají třeba i hudební úryvky ze symfonické básně Vltava, ukázky různých pořadů a nebo jen hlasy už třeba i nežijících umělců.
Moje vzpomínky. Máte také takové?