12. Ročník výstavy děl osob
s roztroušenou sklerózou mozkomíšní Cesta za duhou

50 dní pro roztroušenou sklerózu

3. – 28. listopadu  2014

Ministerstvo zdravotnictví
Palackého náměstí 4, Praha 2

Slovo kurátorky

Letos jsme byli svědky krásně pozvolného jara a zatím to vypadá, že podzim bude také takový, všimli jste si? Je to příjemná změna. Poslední přechodová období byla extrémní.
Letos na výstavě neuvidíme některé autory, jejichž práce jsme byli zvyklí vídat od počátku. Přejeme jim hodně sil na zdolání všech obtíží, které život s roztroušenou sklerózou přináší. Zároveň se k nám ale přidalo mnoho autorů nových. Vítáme je mezi námi a máme velkou radost.
Život je cesta, ano, tak to můžeme říct, jsme stále v pohybu. Můžeme tuto představu malinko pozměnit a rázem se dá říct, že život je řeka, po které se plavíme v naší loďce. Někdy je velmi snadné s ní po řece plout, nechávat se unášet proudem, ovšem jindy se změní počasí, voda je rozbouřená nebo naopak příliš klidná a my musíme vynaložit velké úsilí na to, abychom se mohli pohnout z místa.
Pro letošní ročník výstavy jsme vybrali jako grafický prvek řečiště českých řek. Řeka jako symbol cesty, řeky, které rozvádějí vodu po celé zemi stejně, jako cévy a žíly v našem těle rozvádějí krev a tím zásobí živinami celý náš organismus. Vše je tvořeno z vody, vodou. Stejně tak i duha. Symbol, za kterým se naše výstava pomyslně ubírá. Přejeme vám do dalšího roku dny plné barev.

BcA. Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká, B. A.

Úvodní slovo

Prof. MUDr. Josef Vymazal, DrSc.
Náměstek ministra pro zdravotní péči
Karel Hrkal
Prezident Unie ROSKA
Prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc.
Vedoucí RS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN
Mgr. Jana Hlaváčová
SMS – sdružení mladých sklerotiků
PhDr. Kamila Řasová, Ph.D.
Ředitelka o. p. s. CEROS
Ing. Kateřina Bémová
Předsedkyně správní rady Nadačního fondu Impuls
Ing. Michal Bartoš
Ředitel společnosti Merck spol. s r. o.

Autoři

Radost ze života
Jsem ráda, že někam patřím. Ano, patřím do Rosky Jihlava. Jsou tam rásní lidé. Jsou a budou, protože vnitřní krása je trvalá. Další radost mám z vnoučat. A těch teda mám…
Každý den je s nimi nový, krásnější a hlavně překvapivější. Člověka to ale nutí být pořád ve střehu. Byli jsme tak jednou s Roskou na výletě v obci Modrá. Je tam Archeoskanzen a Živá voda – prosklený tunel vás zavede pod hladinu rybníka. Kolem sebe tak prosklenou stěnou uvidíte život v potoce, ve velké tůni s chladnomilnými rybami nebo nahlédnete pod hladinu mokřadu.

Dole v tunelu okolo nás i nad hlavou plavaly všemožné ryby. Paní průvodkyně nám je ukazovala a pojmenovávala. Upozornila nás na štiku: „Podívejte se, támhle se schovává štika, číhá tam na svoji potravu.“ Načež vnouček jen tak mimochodem prohodil: „To znám, z té se dělá ta paštiková pomazánka.“
Když jsme se vynadívali, vyšli jsme ven k přírodnímu jezírku. Tam se mohou návštěvníci osvěžit v přírodním koupališti s brouzdalištěm napájeném podzemním pramenem. Cákalo se tam několik dětí. Nabádala jsem vnoučka, aby se taky osvěžil. Ten však záporně zavrtěl hlavou a odpověděl: „Kdepak, babičko, plavky nemám a nahatej jako ty děti se bojím. Co kdyby si ta štika spletla mého pindíka se žížalou.“ No prostě, mám radost ze života.


HVĚZDIČKA
Nemusíš být žádná hvězda,
kdekdo tě hned stejně pozná.
Podle čeho?
Podle činů.
Nebuď skromný,
samozřejmost to přec není.
Konat dobro pro druhé,
volný čas ti zabere.
Vážím si tě, hvězdičko,
jsi víc než to sluníčko.

PRACOVNÍ DEN
Víkend uplynul
a zase pondělí.
Sotva člověk vypnul,
aby už byl v koupeli.
Poté honem do obleku,
něčeho si zobnout.
Doletět na elektriku
a po cestě zhubnout.
Do práce přiletí na kvap,
dá si do pořádku resty.
Mezi tím presovač zaklap,
šéfovi jde radši z cesty.
Po pracovní době,
pospíchá do školky.
Čekají už obě,
rozverné to holky.
Táta je zavede domů,
sám si lehne na kanape.
Dcerky tahají ho dolů,
dnes mu to jaksi neklape.
Manželka je poté doma
a dětičky uloží.
Ještě houkne na manžela,
ať do krbu přiloží.

Bezpečnost vždy a všude!
Dodržování bezpečnosti práce není žádná novinka. Základem je, že cokoli kdokoli dělá, nesmí být „pod vlivem“. Za druhé – má mít k práci určený pracovní a ochranný oděv, obuv, pokrývku hlavy apod.
Také pomůcky – tzn. nářadí – správně seřízené, nabroušené, velké nebo malé, zkrátka akorát. A tak dále. Čili – abychom pokročili. Vaří-li se například bramborový salát, hledíme především na čistotu tvořitelů, kvalitu surovin, bezpečnost práce, přístup k práci, ale také na bezpečí spotřebitele! A na tom, přátelé, především záleží. Hlavně nám.
Zmiňuji se zde o tom proto, že i když pominu množství éček v některých surovinách, pálivost cibule nebo kyselost okurek či octa, mohla by přivodit jiná, naoko nepodstatná věc nepříjemnost, neřku-li smrt! A to až ve finální podobě tohoto chutného a oblíbeného pokrmu.


Několik zodpovědných, zkušených a vskutku pověřených pracovníků bez momentálních příznaků jakékoli nákazy se dalo do práce. Ta byla rozdělena promyšleně a do detailu již předem. Po oloupání uvařených brambor byli jednotliví pracovníci pověřeni: a) krájením brambor, b) přesným krájením cibule, c) krájením salámu, d) krájením sladkokyselých okurek a dalšími procesy, jež spočívaly v míchání, chystání kořenidel a ochucovadel. Všechny ingredience neprozradím, protože, i přes kolektivní dílo tajemství výroby a kompletizace, je tabu.
Vrátím se ke krájení surovin. Brambory – to je jasné – kolečko všichni známe, ale cibule – cibulka – najemno a kostičky, aby lahodily oku. Salám – jemné nudličky a překrojit, ještě a ještě takhle. A teď okurky, tady pozor, na nich asi nejvíc záleží. „Krájej to na drobounké kostičky, jednu jako druhou
a opravdu jemně!“
Snažila jsem se, vydávala jsem ze sebe to nejlepší. Přesto se ten „nejvyšší“ několikrát zvedl ze židle a kontroloval v misce moje krásné, drobounké, okurkové kostičky. Připadala jsem si blbě a zeptala jsem se proč na tom tak záleží. „Já to řeknu, až to dokrájíš.“
Když se všechno vyklápělo na míchání do velkého škopku, zbylo pár kostiček okurek v misce. A tak se znovu ptám: „Proč?“
„Protože kostička musí být tak maličká, aby lehce vklouzla do nosu. Když se host nají nebo přejí či přepije a neudělá se mu volno, nezřídka zvrací a často i nosem. Tak aby se nám neudusil…“
Už když to začal říkat, viděla jsem za jeho brýlemi ty oči, jak se smály. Vzala jsem jednu kostičku kyselé okurky a změřila, zda by mu v nejhorším případě neuvízla. Zdaleka ne. Prošly by možná i tři vedle sebe.
Takže by nikdo nebyl ohrožen. A o to šlo. Salát byl dokončen, do druhého dne se rozležel a chutnal všem.